Život je pes

Jak krásné by to bylo, kdybychom mohli psy nechat volně běhat, aniž bychom se museli bát, že sobě, nebo někomu jinému ublíží. Místo toho jim musíme nasazovat obojky a vodítka a tak je vlastně připravujeme o svobodu, kterou neunesli. Je to potupné a nedělá mi to radost. Cítím se jako otrokář, vždyť jsem spoutal svého přítele. 

Když je pes mladý, tak většinou táhne tak, že se vodítko napíná a někdy za ním jeho majitel či majitelka doslova vlaje. To závisí na velikosti obou jedinců. Ten pes má ještě sílu a energii se o svou svobodu rvát, nebo možná jen ucítil hárající fenu...

Pak nastane období, kdy se vodítko už tolik nenapíná, jen tak zplihle visí. Pes už má rozum, nepere se, ví své a pochopil, že svoboda je poznaná nutnost. Pro majitele asi nejlepší období, nemusí mít pocit, že svého kamaráda omezuje a přitom jej v případě nutnosti vodítko chrání před kolizí s autem, nebo jiným vzteklým jedincem. A pán zase ví, kdy počkat, až si jeho čtvernožec přečte esemesky na nároží, či vykoná potřebné úkony. Oba jsou spokojeni, pes si klidně ťape a s hrdostí se dívá kolem sebe. „To jsem já, kterého nikdo nevláčí, vykračuju si vedle svého pána téměř svobodně“ a pán si myslí něco podobného: „Podívejte se jak mám hezkého a rozumného kámoše.“

Jenže pak přijde další etapa, kdy pán musí stále déle čekat na pomalu a možná s bolestmi kráčejícího tvora, který si občas sedne a nechce nebo nemůže jít dál. Kdyby byl člověkem, měl by brýle a naslouchátko, ale on není. Stále častěji je hostem ve smrdutých ordinacích, až se jednou páníček vrátí domů bez něj.

Jsme na tom podobně, jen místo vodítka máme zákony a předpisy, ale taky nás stále někdo nebo něco připravuje o svobodu. Také v mládí „jak lvové bijem o mříže“ a zkoušíme, jak dlouhé to vodítko vlastně je. Tvrdíme, že nebýt něj vzlétli bychom ke hvězdám. Nejsem si tím už tak jist. Mám brýle, naslouchátko a občas si musím sednout...