Arogance a versus tolerance

Se stejnými zkušenostmi se mi svěřil i Švýcar žijící trvale v Praze, který si na českých úřadech se svou trochu bizarní češtinou zažívá své: „Máňo, pocém, já tomu chlapoi nerozumim!“ Styděl jsem se!

Kdo cestuje po USA musí si zvyknout, že ho při každém setkání s domorodcem čekají dvě otázky. „Jak se dnes máte?“ a „Odkud jste?“ Je dobré vědět, že ta první vlastně ani dotazem není, protože ve skutečnosti tazatel po odpovědi netouží, je to jen zdvořilostní fráze místo pozdravu. Jako když přijdete na vesnici do hospody, výčepní se vás zeptá „Tak jak to jde?“ a vy odpovíte nepublikovatelnou kletbou. To ale v Americe nejde, protože i kdyby vám zrovna diagnostikovali nevyléčitelnou chorobu a manželka rozmlátila vaše fungl nové Ferrari, musíte odpovědět pozitivně.

Pravdivá odpověď na druhou otázku vyvolá povytažené obočí a citoslovce údivu: „waw!“ nebo „great!“. Přestože tazatel vysoce pravděpodobně netuší, kde leží naše banánová republika, nešťourejte v tom a nesnažte se vysvětlovat, že hned vedle Německa, protože tím jen vyvoláte dotazy typu: „a vy máte svojí řeč, nebo mluvíte německy?“

Pokud se na tomto místě někdo z laskavých čtenářů rozčiluje nad nevzdělaností běžného obyvatele Středozápadu, tak doporučuji obstarat si tužku, kus papíru, sednout si na verandu a napsat pod sebe jména 50ti států Unie. Pokud se vám to podaří a přitom nejste učitelem zeměpisu, tak máte právo pronést lamentaci na téma amerického školství.

Asi to nějak souvisí s arogancí velkých a mindrákem malých národů, ale podobné pocity mívám také při užívání cizích jazyků na cestách. Nejsem Shakespeare, ani Schiller, ale dokážu se v obou jazycích docela slušně dorozumět. Jeden by si mohl naivně myslet, že vaši snahu druhá strana ocení, obzvláště, když sama zpravidla zvládá s většími či menšími obtížemi pouze svou mateřštinu. Že třeba zpomalí kadenci, přejde do spisovnější verze jazyka, případně ti nejvtipnější zestruční svou řeč na samou podstatu. Ne, to se zcela jistě nestane. Místo toho je ten druhý často nevrlý, protože vůbec nechápe, že mohou být na světě lidé, kteří nehovoří anglicky (německy, ....), jako rodilý mluvčí. Při pohledu na mapu světa by museli zjistit, že naopak pro naprostou většinu obyvatel planety země není angličtina (němčina, ....) mateřským jazykem.

Bohužel se mi se stejnými zkušenostmi svěřil i Švýcar žijící trvale v Praze, který si na českých úřadech se svou trochu bizarní češtinou zažívá své: „Máňo, pocém, já tomu chlapoi nerozumim!“ Styděl jsem se!

Ale buďme pozitivní. Na pochodu do Santiaga de Compostela jsme zjistili, že (stejně jako každý) táhneme na zádech pár zbytečných věci. V malém španělském městě jsme zašli na poštu a během pár minut s úsměvem odeslali balík, ač dáma za šaltrem neovládala žádný cizí jazyk a naše španělština stačí tak na objednání noclehu a jídla v restauraci. Představil jsem si Španěla ve stejné situaci například v Milevsku. Je to jako všechno - o ochotě a toleranci.

S tím souvisí i profesní arogance. Tím mám na mysli fakt, že odborník na cokoli nechápe, že my ostatní na jeho obor zrovna machry nejsme. Počínaje od ajťáků, přes další profese a řemesla, se kterými se denně setkáváme. Ti lidé zřejmě nechápou, že kdybychom byli v jejich práci dobří, nemuseli bychom se je o jejich služby prosit a pak jim za ně platit. Jejich úkolem není nás své řemeslo naučit, ale poskytnout nám za naše peníze perfektní službu.

Já sám mám ostatně také špatné svědomí. Kdysi jsem v přítomnosti téměř osmdesátileté maminky mé ženy vybíral peníze z jednoho z prvních bankomatů. Ona tuhle vymoženost viděla poprvé v životě, nechápala a já se smál jak hloupej. Dnes patřím sám k těm, kteří pomalu přestávají chápat. Buďme trpěliví a tolerantní k těm, kteří se snaží a moc jim to nejde.