31. výročí rozpadu federace

V loňském roce u příležitosti kulatého výročí proběhlo nespočet diskusí a vzpomínkových akcí. S odstupem jednoho roku se mi dostala do ruky velmi zajímavá knížka rozhovorů, které vedli na toto téma televizní novináři Jana Peroutková a Pavel Švec: Restart, Kniha Zlín 2022

Jeden by si řekl, proč máme znovu číst o rozpadu Československa, když je to dávno za námi a máme pocit, že o tom už víme všechno. Není to tak úplně pravda; kdo má rád historii a politiku, tak by si tuhle knížku přečíst měl. Jsou tam jiné úhly pohledu na věc. Já osobně si nejvíc užil rozhovorů s Mikulášem Dzurindou a Pavlem Kosatíkem. Toho ostatně vždycky!

Většina přispěvatelů řeší, jestli přece jen nebylo možné federaci udržet, co se mohlo a mělo udělat či říct jinak, vždyť jsou si přece naše národy přeci tak blízké a podobné. Se slovem blízké souhlasím. Političtí představitelé za nás uzavřeli v roce 1918 oboustranně výhodný svazek, který do jisté míry fungoval jen dvacet let, ve kterých nebylo Slovákům splněno slíbené konfederativní uspořádání a poté následovaly dvě totality, které řešení vzájemných vztahů blokovaly. Teprve po získání svobody, si oba národy začaly uvědomovat, že toto manželství vlastně nebylo nikdy naplněno a není důvodu ve svazku setrvat. Díky tomu, že následoval civilizovaný rozchod, odpovídají naše vztahy vztahům bývalých manželů, kteří se rozešli, aniž by si ublížili. S tím druhým slovem podobné, ale mám poměrně velký problém. Nenechme se zmást podobností jazykovou. Je třeba si uvědomit, že Češi (jak tvrdila dobová propaganda) 300 let "trpěli" pod nadvládou Rakouska. Dnes už víme, že tomu bylo trochu jinak, že c. a k. mocnářstcví vděčíme za mnohé. Například zavedení byrokracie, školství, armády, policie, soudnictví atd – prostě kompletního státního aparátu. Velmi zdravý byl také germánský vliv na tu naši trochu švejkovskou a slovansky nedisciplinovanou povahu. Díky kombinaci české píle a schopnosti improvizovat na jedné straně a germánskému heslu "Ordnung muss sein", byla první republika tak úspěšná, jak byla. Nesmíme zapomínat, že v době rozpadu monarchie, bylo na našem území přes 50 % průmyslu celého obrovského soustátí. Nemám k dispozici statistiku, jaký podíl na tom měli podnikatelé čeští, židovští či germánští, ale byla to pro Č.S.R. úplně skvělá startovací pozice. Zato na Slovensku vládla tvrdou rukou Budapešť, kterou co do pomaďaršťování a krutosti vůči obyvatelstvu není vůbec možné srovnávat s Vídní. Maďaři sami ovlivněni Osmany, jejichž nekřesťanské a neevropské hodnoty známe, se stejným stylem chovali ke Slovákům, kteří (na rozdíl od nás) opravdu jako národ téměř zanikli. Takže predestinováni historickou zkušeností, která dlouhodobě ovlivňovala národní charaktery obou národů, si opravdu nejsme tak podobní, jak mnozí hlásají. Ostatně to vidíme i dnes na příklonu k Rusku a v daleko větší afinitě vůči režimům tvrdé ruky. "Není přece vhodné se bouřit proti vrchnosti, ani Ukrajinci by neměli!" Politici v rámci politické korektnosti nezapomínají zmínit, kolik mají na Slovensku přátel a jak je jim líto, že se neuskutečnilo referendum. Bývalo by jen prodloužilo agónii federace a místo ekonomické transformace by se do nekonečna řešily pomlčky a jiné přiboudliny. Jsou okamžiky, kdy musí státník vzít odpovědnost do ruky a praštit do stolu. A to Václav Klaus zaplať pánbů udělal!