Zdroje vnitřní (ne)pohody

Vážený pane doktore,
příměr s poloprázdnou a poloplnou sklenicí užíváme, abychom rozeznali optimistu od pesimisty. Celá věc má ale ještě třetí řešení: možná, že je sklenice jen zbytečně velká. Možná máme přílišná očekávání, zbytečně vysoké ambice? Klademe si nesplnitelné cíle, abychom pak mohli padat do depresí, když jich nedosáhneme. Není podmínkou pro lidskou spokojenost realistický pohled na sebe sama, případně i na své děti? Děkuji za Váš názor a přeji hodně zdraví
Ondřej Šebesta

Subjektivní pocit štěstí není ani tak dán tím, co se nám děje, jako spíš tím, jak to čteme. Naše emoční nastavení je dáno například tím, jak čteme emoce v tvářích jiných lidí. Dva různí jedinci mohou vnímat jeden a tentýž výraz tváře zcela odlišně. Jeden v něm může vidět překvapení či údiv, druhý vyděšenost a strach. Jedni mají sklon vidět věci radostněji a růžovějšími brýlemi, druzí naopak. Tím se zároveň dolaďuje jejich emoční nastavení. To souvisí také s takzvanými atribučními kognitivními styly (Rx 32/2016, s. 68). Když se vám něco nepříjemného stane, například obdržíte nedostatečnou z písemky z matematiky, tak začnete automaticky své ego ochraňovat různými omluvami a vysvětleními jako „holt nejsem na matiku“, „jsem zkrátka hlupák“ nebo „byla to smůla, byl zrovna pátek třináctého“, „zrovna na mne připadl těžký test“, „zrovna jsem se necítil ve své kůži, asi na mne něco lezlo“ apod. Ta první dvě vysvětlení patří k tzv. pesimistickému atribučnímu stylu, kdy příčiny jsou vnitřní (já jsem ten špatný, chyba je ve mně), globální (nemohu nebýt na matematiku jen z poloviny těla) a stabilní (nemohu být hlupák pouze v úterý a ve čtvrtek, kdežto v pondělí a v pátek nikoli). Riziko rozvoje deprese je u lidí takto reagujících relativně velké. Ta další vysvětlení patří naopak k optimistickému atribučnímu kognitivnímu stylu, kdy příčiny jsou chápány jako vnější, specifické a nestabilní. Chyba není ve mně, já jsem ok, ale byla to zrovna smůla. Jednou smůlu mám, podruhé ji mít nebudu. Tentokrát byl pátek třináctého, ale příště bude zase šťastnější datum. U těch, kteří takto „čtou“ své neúspěchy, je riziko deprese mnohem menší. Dalším zdrojem našeho subjektivního pocitu štěstí je úroveň těch, se kterými se srovnáváme. Našince rozhodně nečiní šťastnými, když své platy neustále porovnávají s platy v Německu. Kdyby je porovnávali s těmi moldavskými, hned by na tom byli o poznání lépe (zde možná tak trochu sedí váš příměr k poloplné, resp. poloprázdné sklenici). Nu a konečně se naše subjektivní pohoda utváří souladem našich ambicí, tedy toho, čeho bychom chtěli dosáhnout, s tím, čeho skutečně dosahujeme. Postavíme-li si své cíle příliš vysoko, někam do pásma nedosažitelnosti, učiníme se nešťastnými. Jinými slovy, spokojenosti lze dosahovat buď tím, že se více snažíme a uspějeme, nebo tím, že slevíme ve svých ambicích. Máte pravdu, zdrojem nespokojenosti jsou mimo jiné i nadměrná očekávání. V práci, ve sportu i v manželství. 

Dr. Cyril Höschl