Taková normální neděle

V poměrně amatérsky natočených českých detektivkách se automaticky počítá s tím, že velitel je zkorumpovaný blb, že není možné nikomu věřit a když narazí policisté na politika, je to zpravidla všehoschopný šíbr bez morálky.

Potkali jsme na procházce dceru našich známých. Ona je ve věku našich synů. Němci by elegantně řekli, že „končí s třicítkou“. Nevídáme se často. Probrali jsme čínskou chřipku, co dělají děti, vnoučata. Zabočili na politiku, zanadávali na Hrad i na Strakovku. Zeptala se: „Co jste říkali na toho Sklepníka, mě to teda docela vzalo!“ „A co tě na tom proboha vzalo?“ „On byl tak úspěšnej a přitom skromnej, bez skandálů.“

Večer jsem koukal na americký seriál. Policie Chicago nesehnala dost důkazů, aby mohl být obviněn drogový šéf a vrah, přestože bylo nad slunce jasné, co všechno má na svědomí. Mladá policistka, která díky němu ztratila přítele, tu představu, že unikne spravedlnosti neunesla a podstrčila mu do auta jeho vlastní drogy jenže z jiného zátahu. Velitel týmu, který občas sám kreativně pomáhal spravedlnosti, na ni křičel: „Překročila jsi hranice! Uděláš to jednou dvakrát a pak přestaneš vnímat, kde ta hranice je!“

Některé věci už s prostě staly normou. I v poměrně amatérsky natočených českých detektivkách (ne že by to okolní státy uměly lépe) se automaticky počítá s tím, že velitel je zkorumpovaný blb, že není možné nikomu věřit a když náhodou narazí policisté na politika, je to zpravidla všehoschopný šíbr bez jakékoli morálky.

Klaníme se úspěchu (ať už se jedná o umělce, sportovce, politiky či byznysmeny) bez ohledu na morální rozměr jejich životů a kariér, na to, jak často překračovali hranice. Necháme se dojmout miniaturními dobročinnými aktivitami, které vy formě odpustků mají zakrýt pravou tvář toho či onoho. Místo bezcharakterní říkáme pragmatický, což v praxi znamená, že se počítá jen výsledek. Vítězů se přece nikdo neptá.

Co se to s námi stalo, že už ty hranice nevidíme? Vždyť my sami je přece nepřekračujeme, a přitom jsme schopni to nevidět či tolerovat u těch slavných? To právě oni by měli jít příkladem, aby ryba nesmrděla od hlavy. Noblesse oblige! Významné sociální postavení s sebou přináší závazky. Přičemž nemám na mysli počet válců automobilu, množství kamer a bodyguardů, či boty od Gucciho. Jak velké procento našich „celebrit“ by taková morální kritéria splnilo?

Politika je špinavá, za velkým majetkem skrývá se zločin, špióni jsou všude, proruský prezident lže, premiér je ve střetu, prostě jsme se s tím smířili. Stalo se to normou.